Some Best Nepali Poem Of Gopal Singh Nepali,

Some Best Nepali Poem Of Gopal Singh Nepali,

Gopal Singh Nepali was born Gopal Bahadur Singh on 11 August 1911, coinciding with Krishna Janmashtami, in Bettiah, located in the Punjab Province during British India (now part of West Champaran, Bihar). His father, Rel Bahadur Singh, served in the Indian Army as a havildar-major. His mother, Vinaraani Nepali, was the daughter of Pandit Vikramraj, who passed away during Gopal’s childhood. As a mark of respect to his mother’s lineage, he later adopted “Nepali” as his literary surname

    Raised primarily in army cantonments—Peshawar, Dehradun, and others—due to his father’s military duties, he received his early schooling in these transient environments, gaining exposure to diverse cultures and natural beauty. These formative years helped shape his later poetic sensibilities .

    In 1923, his father remarried, introducing new dynamics into family life—a backdrop that influenced Nepali’s themes of stability, loss, and belonging. Though he continued school into his teens, he was unable to sit for his matriculation exam due to administrative complications, yet his self-education sustained his literary journey .

     

    Awakening as a Poet

    Gopal’s poetic journey began early. In 1930, at just 19, his first known poem, "Bharat Gagan ke Jagmag Sitare", was published in a children’s magazine edited by Ramvriksh Benipuri years later, he released his debut poetry collection, Umang (1932 or 1933, accounts vary slightly)

    The title Umang—meaning "zeal" or "enthusiasm"—mirrored the dawn of his vibrant literary credo. Soon followed were other collections:

    • Panchhi (Birds)
    • Ragini (Melody)
    • Neelima (Blueness)
    • Panchami (Fifth)
    • Navin (New)
    • Himalaya Ne Pukara (The Himalayas Called)

    These collections reflected his core themes: patriotic fervor, natural imagery, human emotion, and the quest for a just society.

     

    The Post‑Chhayavad Context

    Nepali emerged as a leading figure of the Post‑Chhayavaad era in Hindi poetry. This literary period, following the romantic movement known as Chhayavaad, shifted focus from personal emotion and nature to more socially relevant themes—patriotism, humanism, and introspection.

    Nepali’s poetry embodied these elements. His writing balanced lyrical beauty with sharp societal critique. He reminded readers of their cultural identity while encouraging progressive thought. Scholars often group him with poets like Harivansh Rai Bachchan, Ramdhari Singh Dinkar, and Mahadevi Verma—but Nepali's unmistakable emphasis on nationalist and egalitarian ideals set him apart

     

    Journalism and Editing

    Beyond writing poems, Nepali had a prolific career in journalism. He held editorial roles in several magazines, including:

    • Prabhat (a manuscript circulated from Betiah)
    • The Murli (English-language magazine) from 1931 to 1939
    • Sudha (Lucknow, co-edited with Suryakant Tripathi 'Nirala')
    • Chitrapat (Delhi film journal)
    • Ratlam Times (Madhya Bharat)
    • Yogi (Patna)

    Working closely with literary stalwarts such as Nirala enriched his exposure to India's modern linguistic and literary transformations. His editorial voice complemented his poetic voice: both were shaped by the quest for clarity, cultural rootedness, and renewal.

     

    Military Interlude

    Nepali’s father’s army position influenced his own short military stint. During World War II, Gopal served as a sergeant and trainer at the Punjab Regimental Centre in Jhelum, later promoted to Company Havildar. He was even posted to Japan as part of the British Commonwealth forces until September 1947 .

    Though limited, this period enhanced his exposure to varied social realities, contributing depth to his later writings.

     

    Entry into Bollywood

    Nepali’s entry into the Hindi film industry began in 1944, driven by economic necessity. He was invited to Mumbai for an All‑India poet’s conference, where film producer Tularam Jalan offered him a contract. His inaugural work was the 1944 film Mazdoor, for which he wrote songs that earned him the Bengal Film Journalists Association’s Best Lyricist Award in 1945 .

    Over two decades (1944–1963), he penned approximately 300–400 songs for 54–60 films, becoming widely known as the “Prince of Songs” (“Geeton ka Rajkumar”)

     

    Highlights from His Lyricist Career

    • Lyrics’ essence: Many notable singers—Mukesh, Kishore Kumar, Lata Mangeshkar, and Mohammed Rafi—lent their voices to his lyrics .
    • Stylistic hallmark: Nepali himself composed melody lines for many songs—a rare dual talent among lyricists .
    • Popular songs: While comprehensive lists vary, notable titles include patriotic and romantic works featured in key films of the era .
    • Industry respect: Poet Ramdhari Singh Dinkar, upon hearing Nepali’s work at a poets' conference, reportedly expressed deep admiration

     

    Venture into Film Production

    Capitalizing on his industry success, Nepali co-founded two production companies: Himalaya Films and Nepali Pictures. Under these, he produced three main feature films:

    1. Nazarana (1949–50)
    2. Sansani (1950–51)
    3. Khushboo (1954–56)

    Despite his enthusiasm, none achieved lasting commercial success. The financial setbacks prompted him to step back from filmmaking and renew focus on poetry and national work .

     

    Literary Themes and Style

    Patriotism and Nationalism

    Nepali’s poetry resonated strongly with nationalist zeal. Especially during the 1962 Sino-Indian War, he penned stirring compositions like “Savan”, “Kalpana”, “Neelima”, and “Naveen Kalpana Karo”, championing unity, sacrifice, and hope in a time of crisis

    Humanism and Egalitarianism

    A proponent of idealism, he rejected caste, class, and parochial confines. Poems often emphasized equality, self-respect, and mutual dignity. He coined slogans like “One-man army”, declaring independence of thought and integrity—both in poetry and life.

    Stylistic Brilliance

    Nepali was a master of language: his diction matched the mood. For love poems, he wove soft, lyrical words; for revolutionary verse, he deployed incendiary terms like “jungjir”, “jwala”, “chingari”, and “dudh” . His imagery thrived on word bouquets—clusters of sympathetic meanings that amplified emotion naturally.

    Example:

    CopyEdit

    रस पी-पीकर फूल उठा तन, फूटी काँपल नरम-नरम 

    पहले-पहले जवानी आई तन के राएं गरम-गरम 

    फूटा काँठ गुलाबी मुखरा, बदली बागली पहचानाए।

    Here, he layers sensory and emotional words to evoke freshness, youth, and blooming warmth .

    Cultural Revivalism

    Unlike romanticizing the past, Nepali pushed for a democratic, culturally rooted future. His poetic imagination was centered on building a modern nation—proud, independent, egalitarian—with spiritual depth and indigenous soul.

     

    Late-Life Renaissance

    After retiring from film work in 1956, Nepali committed himself to independent writing, lecturing, and live poetry recitals across India from 1956–1963. He still traveled, performed, and energized audiences through his dynamic oratory combined with exponent lyrical force.

     

    Personal Philosophy

    Nepali remained infamously principled:

    • He rejected political office and material ambition.
    • He refused to “sell his pen” or accept moral compromises for fame or wealth.
    • His creed: “My wealth is a free, independent pen.”
    • In a powerful poem, he wrote:

    CopyEdit

    तुम सलहारे में बह लेता 

    तो मैं भी सत्ता गले लेता 

    ईमान बेचता चलता रहा 

    मैं भी महलों में रह लेता।

    (If you floated with the tide, I'd cling to power; if you'd sell your conscience, I'd live in palaces.)

    He often reiterated: “I’m my own example—my way is mine.”

    Nepali believed artists should remain independent in language and vision—a stance evident in both his writing and public demeanor.

     

    Academic Pursuits?

    A few sources mention a connection between him and the social sciences: tales of a Ph.D. in sociology from Bombay University, and a book titled The Newars (about the Newar community of Nepal) are cited—but this appears to reference a different Gopal Singh Nepali, active as a sociologist between 1956–1988 That scholar’s timeline and career differ significantly from the poet (who died in 1963). There is likely a case of shared name but distinct identities.

     

    Death and Immediate Legacy

    On 17 April 1963, after performing at a poetry conference, Gopal Singh Nepali suffered sudden cardiac arrest at platform no. 2 of Bhagalpur Railway Station and passed away heart-stoppingly young—aged just 51 or 52, by some accounts

    His death was a dramatic echo of his life of public engagement. He died amid a traveling literary mission—a fitting finale for a “one-man army” of art and ideals.

     

    Posthumous Recognition and Influence

    1. Education: His poetry appears in curricula at several Indian universities—particularly studies of modern Hindi literature .
    2. Anthologies: His works remain anthologized, especially nationalistic and humanistic poems.
    3. Film Legacy: Though many of his films didn’t succeed, his songs are still recalled during retrospectives.
    4. Cultural Memory: Hindi literary circles continue to honor him as a pivot between romantic poetry and socially conscious writing.
    5. Online Tributes: Websites, literary magazines, and blogs compile his verses, analyses, and biography. His status remains that of a worthy, though somewhat under-recognized, national bard.

     

    Major Works Overview

    Poetry Collections

    • Umang (1932/33)
    • Panchhi
    • Ragini
    • Neelima
    • Panchami
    • Navin
    • Himalaya Ne Pukara
    • Others: Sawan, Kalpana, Aanchal, Rimjhim, Vasant Geet, Hamari Rashtravani

    Films & Lyrics

    • Around 60 films (e.g., Mazdoor, Nazarana, Sansani, Khushboo)
    • Over 300–400 songs
    • Vocalists: Mukesh, Kishore Kumar, Lata Mangeshkar, Mohammed Rafi

    Editorial Roles

    • Prabhat, The Murli
    • Sudha (with Nirala)
    • Chitrapat
    • Ratlam Times
    • Yogi

     

    Quotes by and about Nepali

    • On individuality:

    “Main hoon apna aap namoona, mera apna dhang hai.”
    (“I am my own example; my way is mine,”) .

    • On conscience:

    “Mera dhan hai swadhin kalam.”
    (“My wealth is my independent pen.”) .

    • On principle:

    “Tum salhare mein beh lete, to main bhi satta ghal lete...”
    (“If you rolled with the tide, I'd cling to power...”)

    • Admired by Dinkar: Said to have profoundly impressed Ramdhari Singh Dinkar at a big poet’s gathering .

     

    Enduring Impact

    Nepali’s legacy lives on in:

    • Academia: Symbol of socially-conscious Hindi poetry.
    • Music: His songs echo in classic film retrospectives.
    • Cultural events: Poetry symposiums celebrate his patriotic voice.
    • Modern Mediums: Digital anthologies and audio recordings keep his memory alive.

    Despite being passed over for mainstream fame, Nepali’s philosophy—integrity over compromise, words that matter—makes him a rare exemplar for artists and citizens alike.

     

    Conclusion: A Life of Purpose

    • Depth in simplicity: Nepali wrote with plain language but rich meaning.
    • Art with conscience: His works constantly asked readers to think and feel for others.
    • Creative bravery: He thrived in multiple fields—poetry, journalism, music, film—with integrity intact.
    • Lasting monitor: A life ended on a station platform, fitting for someone always traveling between words, ideas, and audiences.

    In an age often marked by transactional writing, Nepali remains a reminder that art must be free—free of obligation, free of compromise, and rooted in a love for one’s language, people, and country.

     

    Suggested Further Reading

    • Tikaram Upadhyaya, Gopal Singh Nepali (Sahitya Akademi monograph)
    • Poetry anthologies featuring modern Hindi writers
    • Archived issues of Sudha, The Murli, Prabhat, etc. for his editorials
    • Audio recordings, radio archives, and retrospectives celebrating his legacy

    Here Are Some Best Poem Translated By Kumar Ghising


    वियोग  

     (७५)
    चढ़ी आएथ्यो दिन माथिसम्म, थियो बेला दिन पहरको।
    तप्त पारिरहिथी वसुधालाई खुप तेज किरण दिनकरको।।
    आई बसी थिई मृदु शीतलता छायामा तरुवरको।
    लिन्थ्यो विश्राम त्यहीमाथि चराहरू कानन – भरमा।।

    (७६)
    शीतल तरु – छायाका तला सुन्दर पल्लव – वनमा।
    बासिरहेथे दुवै चरी बसी पर्ण – सदनमा।।
    अन्तस्थललाई छुने गरी उठ्दथे बोली पवनमा।
    भर्दथे मृदु उल्लास प्रेममा, मंजुल मदनमा।

    (७७)
    यस्तैमा पश्चिम क्षितिजबाट धुलो उड्यो गगनमा।
    गयो पश्चिमी पवन बेगसित उड्दा – उड्दै नन्दनवनमा।।
    हाहाकार मच्चियो वसुधामा, वनमा सबको मनमा।
    अरे, कस्तो आपद आउँदैछ अब यस जीवनमा।।

    (७८)
    जरा हल्लिए, वन – तरुवरको, यस्तो आँधी आयो।
    वसुधाको कुना – कुनामा घोर कालिमा छायो।।
    कता – कता उड़ी गए पातहरू, केही देख्न नै पायौ।
    डालाहरू भाँचिई खसे घरामा, खिलेको कली मुर्झायो।।

    (७९)
    थिएन ठाउँ केही पनि तरुको सानु हाँगामा।
    तैपनि बसी वनरानी कुनै सूरत त्यस घरमा।।
    बस्न सकेनन् तर वनराजा त्यस पर्ण – हीन तरुवरमा।
    आँधी आई लगे उड़ाई त्यसलाई हाय, पल – भरमा।।

    (८०)
    पवनले उड़ाई जता लगे बेगले, उतै उड़े चरी पनि।
    पवन गए जतातिर मुड़े रूख उतै, उतै मुड़े चरी पनि।।
    पवनले पार गरी गए, बाटिका, प – पर भए चरी पनि।
    पवन लागे परदेश, साथ तयार भए चरी पनि।।

    वन– रानी

     (१)
    जस्तो थियो त्यो नन्दन वन जब अघिका यस जगमा।
    त्यस्तै थियो फेरि नन्दन वन कहाँ अघिका यस जगमा।।
    त्यस्तै छ फेरि नन्दन वन कहाँ अब, अबका यस जगमा।
    त्यस्तै होला नन्दन वन कहाँ, फेरि कहिलेका कुन जगमा।।

    (२)
    ती सुन्दर थिइ, ती अनुपम थिइ, तनकी छवि मायालु थिइ,
    स्वयं शोभा थिइ तिनका शोभा, छटा मनोहर थिइ,
    तिनका ती अभिराम सजावट जगतीमा अलग थिइ,
    अमर – लोकका नन्दन वन – जस्तै एउटा – एउटा कान्ला थिइ,

    (३)
    त्यस विशाल विस्तृत काननमा रम्य अनेक वन थिए।
    हरा – भरा तरुवरहरू त्यस काननका धन थिए।।
    रची – रची घर नीड़, बसाई दुनियाँ खग आनन्द मगन थिए।
    थिए निर्झर, थिए ती – सरिताहरू, फैल्थिए सरस सुमन थिए।।

    (४)
    यस काननका मध्य भागमा सुन्दर ‘पल्लववन ‘ थियो।
    काननभरिमा यहीं नै एउटा पल्लवको उपवन थियो।।
    थरी – थरीका पल्लव थिए, अति कोमल जसको तर थियो।
    क्षण – क्षण उड़ी त्यसमा गएर टाँस्सिरहने मन थियो।।

    (५)
    चारैतिर घेरा थिए ती वन सरिताहरूका जसले।
    हुन्थे मुखरित सारा वन जलका मृदु कलकलले।।
    फुटेको छ अमृत – धारा मीठा पृथ्वीको तलले।
    यस्तो सोची त्यहाँ आउँथे चरी तरुवर, दलले।।

    (६)
    ठाउँ – ठाउँ थिए झील सरोवर त्यसमा निर्मल जल थियो।
    त्यहाँ नुहाउने, पानी पिउने वनको चरी – दल थियो।।
    कान्ला – कान्लामा त्यस्तै जलको नलागेका न थियो।
    तैपनि किन हो त्यसमा जल बग्नु चञ्चल थियो।।

    (७)
    यसै विपिनको एक वृक्षमा बस्दथिइ ‘वन – रानी’।
    आफ्नो अनुपम सुन्दरताकी थिइ कोकिल अभिमानी।।
    भर्खर – भर्खर मात्र खिलेको थियो तिनको जवानी।
    “पल्लव – वन” की रानी थिइ उनी, त्यहीं खगहरूकी रानी।।

    (८)
    सबदेखि अग्लो घना वृक्षमा उसको सानु घर थियो।
    जुन अति कोमल घरपातहरूले बनेको सुन्दर थियो।।
    जुन पल्लव – छायाँमा तरुको हाँगामाथि निर्भर थियो।
    भित्र ओछ्याउने गद्दी जस्तो चरीको नै प्वाँख थियो।।

    (९)
    यस्तै चंचु निर्मित गुँड़मा त्यो सुखले सुत्दथिइ।
    मन लाग्दा केही गाउँदथिइ, मन दुख्दा रुँदी थिइ।।
    कहिले हृदयमा मस्ती आउँथे, कहिले व्याथा छाउँदथिइ।
    कहिले – कहिले ता गाउँदा – रुँदा सुध-बुध पनि हराउँदथिइ।।

    (१०)
    थिइ “वनरानी” श्याम – सलोनी कोकिल, काली – काली।
    मीठा स्वरले गीत गाउने, यौवनकी मतवाली।।
    उसलाई जान्दथिइ, परिचित जसरी वनको डाली – डाली।
    ती “पल्लववन” की रानी थिइ, चम्किली प्वाँखवाली।।

    (११)
    आफ्नो अरू थिएन कोही, थिइ कोकिल एकाकी।
    तर सबले गुण – गाथा गाउँदथे उसका सुन्दरताको।।
    कतिका हृदय गदगद पार्दथे, उसको मुखको ज्योति।
    सुर – बालासित नै तुलना हुने मूल्य उसको कति।।

    (१२)
    तरुण हृदयको दान माग्नलाई कति नै भिक्षुक आए।
    प्राण – प्राणले योग मिलाउन कति नै इच्छुक आए।।
    कतिले जीवनको निधि लिएर चरणमा झुक्न आए।
    कोही चाँडो आए, कोही पथमा नै अड़ी – अड़ी आए।।

    (१३)
    किन्तु, यस निर्मम “वनरानी” ले सबलाई धपायो।
    रोएर, मरेर सबै कुरो गरेर, न धन कसैले पायो।।
    प्रेम भिखारीका झोलीलाई रोएर नै फर्कायो।
    सारा सागरमा सानु घाट पनि नभर्न पायो।।

    (१४)
    यसै गरी मधुमास बित्दथे उसको एकाकी।
    आउन नपाउँथे सुमनमा भँवराहरू लिनलाई सुरुचि सुधाकी।।
    पिउन नपाउँथे कोही कसैले प्याला भरि सुराको।
    यस ढंगले राख्दथिइ यौवनकी मदमाती झाँकी।।

    भ्रान्ति 

    ओडारसित, सोधें, “मान्छे कहाँ गयो ओडार ?”
    ओडारले भन्यो, “कुन्नि तलतिर ओर्ल्हेको मात्तै म जान्दछु ।“
    “कुटी, मान्छे यहाँ अएको थियो ?”
    “हो, किन्तु पानी खाएर आउँछु भनेर गएको मान्छे, अहिले- सम्म केही पत्तै छैन !”
    “मूलधारा, मान्छे कहाँ गयो भन त ?”
    हिड्नुहोस्, म देखाउँछु ।“
    “अगाडि-अगाडि खोलो, पछि-पछि म-समुद्रमा पुथ्यौँ ।
    खोइ त मान्छे ?” मैले भने ।
    “ऊ उतापट्टि ! भनेर लहरहरुले उसपार देखाइ दिए । उसपार जाँदा मन्दिर-भन्छ, “यता नआ यता नआ म्लेरुछ ।“
    नभागेको भए मस्जिदले झण्डै मेरो टाउको काटेको
    गिर्जा मलाई देखेर हाँसी मात्तै रुहने !
    धर्म भन्छ, “तँ कुन ?”
    विज्ञान भन्छ- “तँलाई के खाँचो ?”
    राजनीति भन्छ, “त्यसो नभन विज्ञान, यसलाई समात्नु पर्छ ।“
    घुम्दा-घुम्दा थाक्न पनि थालें । रुख मन्तिर बसेर केही फल खान लागेको थिएँ कि दुइ-तीनोटा मान्छे पानी भर्न भनी जलाशय-तिर आउँदा रहेछन् । एउटालाई टयाप्प समातेर हिंड जाउँ भनेको त मान्छे आफूलाई पनि नचिन्ने ! मैलाई भन्नलागे तँकुन ?”
    म कुन त--लौ भन ?

    चिरप्रेमी

     (११८)
    रात भइरहेथे, घर – घर सुतिरहेथे।
    चाँदीको जलले वनको आँचल निर्झर धोइरहेथे।।
    तरु – पल्लव – दलको मृदु घरि – घरि मर्मर हुँदते।
    आज पपीहा आफ्नो सुध-बुध गाई – गाई हराउँदथे।।

    (११९)
    चाँदी गरेर गिरिदेखि सरितामा जाँदथे।
    सट्टामा गिरि वनकुञ्जलाई कल -कल दिँदथे।।
    उफ्री – उफ्रा, कुदी – कुदी सागरमा जाँदथे।
    धेरै दिनदेखि छुट्टिएको तटिनी अब घर पुग्दथे।।

    (१२०)
    पर्वतको अग्लो शिखरमा पीपलको तरुवर थियो।
    मधुर स्वप्नमा लीन जहाँ चरी दलको घर थियो।।
    तर कुनामा अझ पनि जागिरहेको एउटा पोथ्रा थियो।
    जहाँ जीर्ण तनको एउटा खग, अन्तिम सासमा थियो।।

    (१२१)
    भरी आएथ्यो अश्रु नयन पुलकित – प्रमुदित खग थिए।
    क्षण – भरका निम्ति अब उसको हितमा यो जग थियो।।
    त्यस दुनियाँमा अब तुरन्त हिँड्नलाई पयर थिए।
    जहाँ प्रेम थिए अमर, सदा नै जग त्यसले जगमग थियो।।

    (१२२)
    सँगमा थिए बुलबुल रानी, बसेकी थिइ वनरानी।
    दुवैका नीला आँखामा भरिएका थिए अश्रु – पानी।।
    खुले अनुहार पाई राजालाई, हाँसिन् तब रानी।
    यतिका दिनका ती तपस्विनी भई आज फेरि रानी।।

    (१२३)
    भनी रानीले – “मेरो राजा, जाऊँ न नन्दनवनमा।
    जहाँ प्रेमले क्रीडा गर्दथ्यो बितेका जीवनमा।।
    तरुवरका अगला महलहरूमा, पातहरूका आँगनमा।
    कस्ता थिए ती दिन, सोच त प्रिय! आफ्नो मनमा।।

    (१२४)
    तिमी छौ जहाँ – तहाँ रुँदछ नन्दनवन भई बियोगी।
    छ त्यहाँ ‘धन’ तर यहाँ तिमी छौ सारा धनको भोगी।।
    त्यस उजाड वनको अब फेरि सुन्दर रचना होला।
    जाउँ न बुलबुल तिमी पनि मसँग केही दिन सँगै बसौंला।।

    (१२५)
    किन नजानु है रानी, यो जनम – जनमकी दासी।
    हुनेछ सुखले रेत – निवासी नन्दनवनका वासी।।
    पात – पातमा छटा मनोहर जहाँ स्वर्ग – सुषमा जस्तै।
    म ता स्वयं प्यासी छु, यस्तै जगको वन जस्तै।।

    (१२६)
    सुनेर दुवैको मृदु वाणी, झरे सिन्धु नयनमा।
    देखेर मीठो झलक स्वप्नका तरुको पर्ण – शयनमा।।
    देख्न लागे गत मृदु जीवनका तस्वीरहरू क्षम – क्षणमा।
    जागी उठे उद्गार देहमा पुलकित तन – तनमा।।

    (१२७)
    भने राजाले – “यहाँ हाम्रो सुरभित नन्दनवन छ।
    तथापि जीर्ण छ, सारा तन, तैपनि हाँसिरहेको मन छ।।
    प्रिये! जहाँ तिमी बसेकी छौ, त्यहीं स्वर्गको धन छ।
    जहाँ प्रेम छ, त्यहीं सदन छ, प्रेमी त्यहीं मगन छ।।”

    (१२८)
    “जब थिएँ अन्ततिर, तब छटपट लाग्दथिए।
    यस जीवनको एक – एक पल वर्षहरू झैं लाग्दथिए।।
    पीड़ाले यो तन जीर्ण थियो, मनमा दु:ख थिए।
    रुनु नै थियो जीवन मेरो, आँसु हरदम झर्दथे।।

    (१२९)
    तर अब ता हाँस्दछ यो मन, सदा हाँसिरहनेछ।
    आशा छ, अब फेरि वियोग झैं दर्द न आउनेछ।।
    सुनी – सुनी प्रेम – चरी मृदु वाणीमा आफ्नो कुरा भन्नेछ।
    वनमा पाखुरा बाँधी नेहका निधिमा सदा बग्नेछ।।

    (१३०)
    जान सक्तिनँ त्यहाँ अब रानी, म भएँ तनको रोगी।
    जानेछ असली नन्दनवनका, नन्दनवनको भोगी।।
    जानु छ अब योग साधन, प्रेम योगको योगी म।
    गला मिलाऊ अब रानी, भेट हुनेछु त्यहाँ नै म।।

    (१३१)
    “यति भनी आँखा चिम्ली, गए स्वदेश बटुवा त्यो।
    कराई उठी रानी घायल भई – “छोड़ी गए मलाई पनि।।
    कहाँ गयो ए मेरो राजा, जीवनधन, मन – मोही।
    “के अपराध गरें मैले, यसरी गयौ निठुरी तिमी।।

    (१३२)
    बोल्न नसकी अट्क्यो कण्ठ, बन्यो जलको धारा।
    गला मिलाई त्यहीं सुत्यो, बोलेन फेरि मुखद्वारा।।
    बुलबुलले देखे आँखाले, छोड़िगएको जग यो सारा।
    रहनेछ त्यहाँ सदा चिर – प्रेमी, जहाँ हुनेछ प्रेम प्यारा।।

    चित्कार 

    (८१)
    रोई – रोई रजनी बित्यो, रोएर दिन आयो।
    उसको सानु काया, रोई शिथिल भयो।।
    गले करुण दु:खहरूले दृगमा जल भरी आयो।
    रात – रात – भर जागी जल आँखैमा सुक्यो।।

    (८२)
    जुन आँखाले यस जीवनमा ‘नन्दनवन’ लाई देखेथ्यो।
    जुन आँखाले बालकपनदेखि नै, ‘पल्लववन’ देखेथ्यो।।
    जुन आँखाले खिलेको कमल जस्तो हाँसिरहेको मन देखेथ्यो।
    जुन आँखाले पात – पातमा मृदु जीवन देखेथ्यो।।

    (८३)
    त्यसै आँखाले हेरे उसले, जगत शून्य भएको।
    हाँसी इत्री गर्ने कलीहरू, पल – भरमा मुर्झाएको।।
    कलित कण्ठको मधुर बोलीहरू क्रन्दनमा डुबेको।
    सुख दु:खमा मिलेको;दु:ख सुखमा हराएको।।

    (८४)
    चित्कार गरी रुन्थी रामी, वन सारा रुँदथे।
    लोचन रुन्थे, मन रुन्थे, तन सारा रुन्दथे।।
    झरिरहेथे आँसु, दृगको प्यारा घन रुन्दथे।
    गोली – गोली आँसु लोचनको तारा बनी रुन्दछे।।

    (८५)
    गुञ्जिरहेथ्यो लहर – लहरमा, करुणाजनक रोदन नै।
    आज नित्यको गायक निर्झर, भन्दथे क्रन्दन नै।।
    रुन्दथे जल -थल अझ बढ़ेर, चिन्तित नील गगन नै।
    सुँक्क – सुँक्क जग नै किन नरोओस् जब रुंदछ जीवन नै।।

    (८६)
    आश्वासनको मृदु आशामा, गई उ तुरन्त उ सरमा।
    युगल मराल – मराली ल्याइदेऊ – केही सुख अन्तरमा।।
    किन्तु, के सरमा, के निर्झरमा, के अग्लो तरुवरमा।
    जगत सबमा छाएथे, चिन्ता उजाड़ कानन – भरमा।.

    (८७)
    बसी सर – तटमा रोइरहेथे मराल – मराली।
    दल – हाँसहरूले भरेको सरोवर देखिँदथे काली।।
    भरेका थिए, जलमाथि पातहरू आँधीको।
    हुँदैनथे अलिकति पनि क्रीड़ा मतवाली हाँसहरूको।।

    (८८)
    हेर्दा – हेर्दा आज यो दुर्दशा ‘नन्दनवन’को सरको।
    हेर्दा – हेर्दा यो करुण अवस्था आफ्नो उजाड़ घरको।।
    सुनी – सुनी क्रन्दन – ध्वनि चरीको जल – थलको अम्बरको।
    अघिभन्दा अझ बढ़े व्याकुलता अन्तरको।।

    (८९)
    रोई रानी आँसु भरी – भरी दुई सुनिएका लोचनमा।
    आज बोली मञ्जुलको बदला, काँड़ा बिज्यो मनमा।।
    लाग्यो व्यथाको आगो देहमा, जाग्यो वेदना तनमा।
    कराई – कराई रुँदथी रानी, पीड़ाले क्षण – क्षणमा।।

    गगन पथबाट 

    (४६)
    हाँस्तै आउँथे, हँसाई जान्थे जीवनका घड़ीहरू।
    छुटिरहेथे ‘पल्लववन’ मा मस्तीका कुन झड़ीहरू।।
    दुई कण्ठहरूबाट निक्लिरहेथे मधुर प्रणयका कड़ीहरू।
    खिल्यो हासमा सुमन, अश्रुमा खेलिरहेथे मणिहरू।।

    (४७)
    जगमा जीवनमा, यौवनमा यो अवसर आउँदछ।
    पलकमा नै आफ्नो रित्तो प्याला मधुले भर्दछ।।
    जब लाटो पनि आफ्नो गीत विहँस – विहँस गाउँछ।
    हृदय – हृदयले, प्राण – प्राणले लाग्दछ चिर नाता छ।

    (४८)
    एक दिवस वनराजाले भने – “हिँड़ प्रिये! त्यस घरमा।
    ङिँड़ हाम्रो घर पनि हेर, कस्तो छ तरुवरमा।।
    कस्तो युगल मराल – मराली खेल्दछन् निर्मल सरमा।
    उनीहरू जस्ता को होलान् सुखी, काननमा जगभरमा।।”

    (४९)
    खुले चराका अति कोमल पखेटाहरू शीतल मंद पवनमा।
    उड़े नीड़बाट दुवै चरी माथि नील गगनमा।।
    बोले पिक आफ्नो मनको सारा प्रणय लिई नयनमा।
    “जानु छ त्यस पार, थकान त लाग्दैन तनमा।।

    (५०)
    “म पनि त तरुणी, यस्तो तिमी किन विचार्छौ।
    “हेर ती गुँड़हरूबाट सुगाहरू हामीलाई हेरिरहेछन्।।
    “हो – हो, चुच्चोले गुँड़हरू सजाइरहेछन्।
    भर्खर – भर्खर उठेर आफ्ना घरहरू बढारिरहेछन्।।”

    (५१)
    “हेर त हे प्रियो, तल कति निर्मल जल छ।
    आज हामी सँगसँगे बग्नलाई त्यो पनि चंचल छ।।
    जलमा, थलमा, नभ – मण्डलमा भन; कहाँ मंगल छ।
    जहाँ प्रेमको अघि आफ्नो शीश झुकाउने बल छ।।”

    (५२)
    “हेर प्रिये! नदीको तटमा, त्यहाँ के के हुँदछ।
    अझ अलिक उज्ज्वल हुनुलाई बकुलाले प्वाँख धुँधछ।।
    हाँस पौड़न्छ, घरि घरि जलमा गोता लाउँदछ।
    यताउति लहरहरू हल्लिरहन्छन्, सुगाहरूले जल पिइरहेछ।।

    (५३)
    “संगमका त्यस पार देखिने हेर, वन कदलीको।
    यहाँ हेर, यो हरियो बल वन, त्यो नारंगीको।।
    तिमीलाई कुन फल मीठो लाग्दछ, कुन फल फिको।
    “म के भनूँ, मलाई लाग्दछ मीठो त्यही तिम्रो जीउको।।

    (५४)
    हेर प्रिये, कुसुम वन मेरो, हेर त्यो आइरहेछ।
    यस नन्दनवनभरिमा जुन अति सुन्दर छ।।
    यही नै एक उपवन जगमा मेरो मन रमाउँदछ।
    “किन मन, नरमाउनु, त्यससित तिम्रो चिर नाता छ।।

    (५५)
    “हेर प्रिये, हाम्रो वन, यो निरम्ल जलको स्रोत छ।
    विहँसिरहेछ, कुसुम डालमा हरा – भरा तरुवर छ।।
    “तर प्रियतम, भँवराहरूको यति यहाँ भन, किन घर छन्।
    “जान्दैनौ तिमी, जहाँ सुमनहरू हुन्छन्, त्यहाँ – त्यहाँ भँवराहरू हुन्छन्।।

    क्रीडा

    (५६)
    “यदि वनरानी अभिमानी त, वनराजा पनि अभिमानी।
    आज यही नै भन्नु मैले पनि मनमा ठानी।।
    त्यहीं पर्खेर सुन पहिले चुपचाप मेरो बानी।
    कहाँ लुक्दछु, के गर्दछु, मलाई कोजिलेऊ रानी।।

    (५७)
    “त्यति टाढा लुकेछौ राजा, कसरी खोज लगाऊँ।
    यतिको वृक्ष सघन छ वनमा, कुन डालामा जाऊँ।.
    कुन पल्लवको भित्र खोजूँ, कहाँ – कहां घुमिरहूँ।
    कहाँ लुकेछौ, के गर्दछौ, कसरी तिमीलाई पाऊँ।.

    (५८)
    “चारैतिर चाँदनी छरिएको छ, रजनीको बेला।
    छु म त्यहाँ, जहाँ हमी दुई खेल्दछौं नित्य खेला।।
    यो वर वृक्ष, यो मेल, अनि बेल, यो रसाल यो पीपल।
    आऊ रानी, खोज मलाई बसेको छु, यहाँ अकेला।।”

    (५९)
    लुक्यौ कमलमा मधुकर मधुकर बनी नाथ, कसरी पाउनु।
    बस्यौ कण्ठमा मृदु स्वर बनी कसरी हात लाउनु।।
    के जानुँ रस बनी, कुनभित्र बसेका छौ।
    सरस सुमनको सौरभ हौ, अब लुकी किन बस्दछौ।।

    (६०)
    “अरे, उडी मलाई खोज, आऊ यस तरुवरमा।
    हेर कसरी आत्मसमर्पण गर्दछु, क्षमभरिमा।।
    “तिमी नै आई, खोज मलाई, बसेको छु यस घरमा।
    हेर अदिक समर्पणको गुण नारीमा कि नरमा।।”

    (६१)
    “खोज्न नसक्ने आई मलाई, हाँक भने पिट्दी छौ।
    यति बोलिरहेछु, तैपनि अलिकति टेर्दै टेर्दिनौ।।
    के यस्तो चाँदनी रातमा पनि यसरी डराउँदी छौ।
    आफ्नो घरदेखि बाहिर एक पाइला पनि सार्दिनौ।।

    (६२)
    जब बसेका छौ, मेरो मनमा, किन खोज्नु वन – वनमा।
    जब तिमी बूँद बनी बर्सिन्छौ, किन खोज्नु घन – घनमा।।
    किन नडराऊँ, जब तिमी यतिको हठ गर्दछौ मनमा।
    जब तिमी छौ आफ्नो यौवनमा, म किन हुन्छु बालकपनमा।।

    (६३)
    यसै समय सानु घन – मण्डल नभमा उड्दै आयो।
    झट्टै त्यस घन – मण्डलमा शशिको उज्ज्वल काया हरायो।।
    नन्दनवनका पल्लव – वनमा तरु – तरुमा तम छायो।
    शशिको मायामा चरीले असल अवसर पायो।।

    (६४)
    उडेर नीडबाट जब वनरानी विस्तार – विस्तार आइन्।
    एउटा डालामा उसले आफ्नो लुकेको निधि पाइन्।।
    नाची – उठे मन – मोर खुशीमा, मधुर – मधुर मुस्काइन्।
    बसी पल्लवभित्र ठीक, जसरी चोर बस्दछन्।।

    (६५)
    भन – “अब बोल वनराजा, कुरा बनाउँदछु खालि।
    या केही गुम पनि राख्नेवाली हुँ, बल राख्नेवाली।।
    “होइन, होइन, यो ठीक भएन, रजनी एकदम काली।
    “जब के मैले नै बनाएँ ता, यो रजनी काली।।”

    आश्वासन 

    १०९)
    यस सुन्दर झिलमिल रजनीमा,सखी किन रुँदछौ।
    यस्तो के व्यथा हुँदछ, तिमी व्याकुल हुँदछ्यौ।।
    यो सुन्दर रंगलाई किन आँसुले धुँदछ्यौ।
    भन! भन! ए कोकिल रानी, किन जीवन हराउँदछ्यौ।।

    (११०)
    नरौ सखी! यस रजनीमा, हेर चम्किने तारा।
    भन्दछ कथा मधुर जीवनको, हर्दछ दु:ख सारा।।
    नील गगनका मंजुल मोती लाग्दछ कति प्यारा।
    कुन देशबाट आयौ रानी, जगको आज किनारा।।

    (१११)
    दु:खी भइरहिछ्यौ धेर बेरदेखि किन रेतीमा सखी।
    खसाई – खसाई आँसुको मोती किन पार्दछ्यौ निधि खाली।।
    सुनेर रोदन व्यथा हुँदछ, लाग्दछ रजनी काली।
    नरौ, नरौ, चुप लाग सखी, बिहान खुल्दछ लाली।।

    (११२)
    सुनेर कुरा यो बुलबुलको रानी उससित बोली।
    यति दिनपछि चुच्चो अब उसले सुखसित खोली।।
    व्यथा कथाको सुनाउनलाई पहिले केही रोई।
    सुँक्क! सुँक्क! गरी रोइसकेर केही हलुङ्गो भई।।

    (११३)
    बितेको कथा सुनाई उसले, दु:खले मन भरी रहेथे।
    निक्लिरहेर आँखाबाट व्यथा बहिरहेथे।।
    सुनेर त्यसलाई चुलवुली बुलबुलले, सुखको बाटो भुलिरहेथे।
    दुवै अब गला मिलाई रोई रोई रहेथे।।

    (११४)
    भनी बुलबुलले – नरौ रानी, राजा तिमीले पाउनेछौ।
    धीरज धर कहिले ता तिम्रो सुखमा सुमन खेल्नेछ।।
    मलयानिलका मृदु स्पर्शले तिम्रो पात हल्लिनेछ।
    मधुर प्रेमसित राजा आई तिमीलाई चुम्बन गर्नेछ।

    (११५)
    फेरि तिम्रो दिन पनि आउनेछ, यो मन हाँस्नेछ।
    उजाड भएको जगतका नन्दन काननमा बस्नेछ।।
    फेरि पनि अघिको प्रमोदमय जीवन मस्त हुनेछ।
    फेरि पनि मदपूर्ण यौवनमा नन्दनवन हाँस्नेछ।

    (११६)
    हिंड रानी, मेरो घर जाऊँ, केही विश्राम हुनेछ।
    एक दिन तिम्रो संसार फेरि हरा – भरा हुनेछ।।
    नगर सोच केही दिनलाई तिम्रो हित हुनेछ।
    तिम्रो राजाको रखवारी वसुन्धराले गर्नेछ।

    (११७)
    हामी दुवै मिलेर खोज्नेछौं, आफ्नो निधि पाउनेछौं।।
    यसै जगतमा फेरि हरदम हामी मधुर गीत गाउनेछौं।
    प्रेम रसका मीठा फल छानी – छानी खानेछौं।।
    जीवनमा बितेका घड़ीहरू फेरि यहीं बोलाउनेछौं।

    आलिङ्गन  

    (२६)
    तरुहरूको छायाँमा लुकी – चोरी खेल्दै अब सन्ध्या आउँदथिइ।
    उफ्री – उफ्री मृदु कल – कल गर्दै नदी बगिरहन्थिइ।।
    ‘पल्लववन’का मंजुल शोभाले सबको मनकन खिंच्दथे।
    जुन विरागमा पनि उमंग आई – आई उसकाउँथे।।

    (२७)
    यत्तिकै बेला आयो बादल, सत्वर नील गगनमा।
    मच्चियो कम्पन पात – पातमा, शीतल मन्द पवनमा।।
    चरी भागी पंख खोली, आफ्नो पर्ण सदनमा।
    थोपा तप – तप खस्न थाले वनमा, कुंज सघनमा।।

    (२८)
    कोकिल एउटा कतैबाट वनमा उड्दै आयो।
    एउटा डालमा बसी त्यहीं केही क्षण सुस्तायो।।
    यता नीड़को पनि कोकिल केही जर्मरायो।
    चुच्चो खोली धीमा लयमा मधुर कड़ी यो गायो।।

    (२९)
    आएको छ मदु – बेला चरी, चुच्चो ता खोलिदेऊ।
    कहिलेदेखिको हाम्रो प्राण आतुर, मधुर बोली ता देऊ।।
    यस मधु – ऋतुमा तरुको भित्र कता लुकेछ चरी।
    आएर यस कानमा प्यारा, सुधा घोली ता देऊ परी।।

    (३०)
    बन्द भए जब गीत सुरीला, दृग जल भरी आयो।
    टाढा भए थकान तुरन्त नै ताजा भए सानु काया।।
    ती को हुन् जसले यति मीठो गीत गायो।
    नाची उफ्र्यो मानसमा यसको मनोमोहिनी माया।।

    (३१)
    जुन मनबाट निकले यी गीत, मन कस्तो होला।
    जुन तनमा हाँस्तछ यो मन, त्यो तन कस्तो होला।।
    जुन वनमा रहन्छ यो तन, त्यो वन कस्तो होला।
    जुन घनबाट झर्दछन् बूँदहरू, त्यो घन कस्तो होला।।

    (३२)
    यस विचारले जाग्यो हृदयमा लुकिरहेको अभिलाषा।
    गरूँ, के गरूँ, भनूँ, के भनूँ, सोच्न लागे भाषा।।
    अवसर पाई नयाँ ज्योति लिइ आए झट आशा।
    सन्ध्याको झिलमिल ताराजस्तै, हाँसी अरुण उषा।।

    (३३)
    भनी – ‘भन ता कसरी गाऊँ, कुन लयमा गाऊँ नि।
    कसरी मनको सबै कुरा मुखमा ल्याउनु नि।।
    छ रित्तो गाग्री मानसको मेरो तनमा।
    कहाँ पाउँ सुधा कसरी जुन तिमीलाई मन पर्छ नि।।

    (३४)
    बन्द भयो बाँसुरी वृक्षमा छायो नीरवता जस्तै।
    आँखा दुवैका चार भए, नेह नीरका प्यासा जस्तै।।
    नानी उठे लोचनमा माया लाज, ममता जस्तै।
    देखे दुवैले केही अलिकता चित्रहरूमा समता जस्तै।।

    (३५)
    बोले चरी मौन भंग गरी लजाई – लजाई।
    यस नीरव सन्ध्यामा ए पिक! भन कहाँबाट आउने।।
    के गर्छौ, उडी – उडी तिमी कता – कता घुमिरहने।
    छ, निवास फेरि कता तिम्रो, कुन देशतिर जाने।।

    (३६)
    बोले पिक – म ‘वनराजा’ हुँ, बस्दछु कुसुमको वनमा।
    हुँ स्वामी त्यस वनको म नै, एकाकी जीवनमा।।
    गएथें, आज घुम्न म, रसालका वनमा।
    फर्किरहेथें उडेर आफ्नो त्यस उपवनमा।।

    (३७)
    तर पथमा नै कालो घनले आई मलाई घेऱ्यो।
    भिज्न थाल्यो पानीले यो सानु तन मेरो।।
    आउँदा – आउँदा रात भयो, छायो पूर्ण अँध्यारो।
    आज जान पाउंदिनँ घरमा, लिन्छु यहाँ बसेरो।।

    (३८)
    यसै समयमा खसे पखेटामा छिटाहरू माथिबाट।
    ठूलो शब्द गरी गर्जन भए चम्के बिजुली नभबाट।।
    डराए पिक, कराए पिक, एक – पटक अन्तरबाट।
    बोले चरी…किन हो यसै समय, बसें कहाँबाट।।

    (३९)
    बोले पिक – चरी भन ता के यो ‘पल्लववन’ हो?
    के तिमी नै हौ ‘वनरानी’, किन एकाकी जीवन हो?
    सुनेको थिएँ मैले अघि, यस्तो व्रत – पालन छ।
    व्रत – पालनको कारण बुझ्ने यस्तो मन छ।।

    (४०)
    भनी रानीले ‘म नै हुँ वनरानी’, यो ‘पल्लववन’ हो।
    एक एक पल्लव यस वनको, रम्य प्रकृतिको धन हो।।
    पाइनँ त्यो वस्तु अझसम्म मनले चाहेको।
    यसैले नै अभागिनीको एकाकी जीवन हो।।

    (४१)
    “खोज्यो तिमीले पात – पातमा, तर त्यो वस्तु पाएनौ।
    तरै पनि उडेर ए रानी, तिमी कुसुम वनमा आएनौ।।
    त्यहाँ आई खोज्दी हौ ता देख्थ्यौ पनि।
    किन्तु चरी, मनमा तिमीले यस्तो कुरा सोचेनौ।।

    (४२)
    “किन आउनु, जब यहाँ नै नीडमा आई दर्शन दिन्छन् तिनले।
    किन जानु, जब घरमा नै आएर स्वयं मेरो थाहा लिन्छन् तिनले।।
    किन भन्नु, जब स्वयंले मेरो नाउ कियाउँछन् तिनले।
    के गर्नु, जब यसै गरी मलाई धन्य गराउँछन् तिनले।।”

    (४३)
    “भएँ धन्य म, धन्य नीड यो, धन्य – धन्य” जीवन छ।
    को जान्दथे पल्लवभित्र लुकिरहेको सुमन छ।।
    भयो पूर्ण एकाकीपन अब, भाग्यवान यौवन छ।
    यस धनको तल केको बनी आज नाच्न मन छ।।

    (४४)
    यति भनी तिनी उठिन्, नीड़बाट रची – रची नीड़ सजाइन्।
    गरी चुम्बन आफ्ना प्रियतमलाई आफ्नो घर लिई आइन्।।
    भनिन् – “तिमी मेरो मन परेको, मलाई तिमीले मन परायौ?
    भने पिकले – “हे प्रिये, हाम्रो मधु – ऋतु हास्तै आयो।।”

    (४५)
    “हेर त त्यहाँ प्रिये, गगनमा फाटिरहेको घन छ।
    वनभित्रबाट नव शशिको हाँस्तै आइरहेको मन छ।।
    कति सुन्दर लाग्छ, त्यो चाँदीको यौवन छ।
    भनी रानीले – ” के त्योभन्दा कम तिम्रो मन छ।।”

    अधीरता 

    (६६)
    भर्खर – भर्खर पूर्वीय क्षितिजमा अरुण उषा मुस्कायो।
    नदी, सरोवरमा, निर्झरमा आफ्नो छवि देखायो।।
    वन – तरुवरका पात – पातमा मंजुल मर्मर गाउँदछ।
    मन्द – मन्द वायु विपिनमा पल – पल बहन्छ।

    (६७)
    खुल्यो आँखा वनरानीको शरीर मर्कायो।
    तरुमा नदेख्दा वनराजालाई मन अति डरायो।।
    खोजी पात – पातमा, तैपनि नदेखी।
    कता गए होलान्, यस बेला चोर जस्तो भई।

    (६८)
    उठी नीड़बाट मन बारी गरी, गई तरुवरमा।
    ध्यान लगाई सुन्न लागे, रानीले पल्लवको मर्मरमा।।
    अड़की – अड़की जाँदथे चरी सुनी केही सर – सर।
    ध्यान लगाई सुन्न लागी ऊ, चराहरूको मृदु स्वर।।

    (६९)
    “निर्मल निर्झर, मेरो राजा जल पिउन आएथे।
    बसी यहाँ आज तिनले मधुर गीत गाएथे।।
    ए तरुवर, फल छानी – छानी प्रियतमले खाएथे।
    अरू दिन जस्तै तिनले आज पनि मृदु फल देखाएथे।।

    (७०)
    ए सर – सरिता आज मेरो प्रियतमको तिमीले दर्शन पायौ।
    ए सर – सरिता, आज परेथे, तिमीमा उनको छाया।।
    ए पल्लव, जानु अघि केही तिमीलाई सुनायो।
    मलाई छोड़ी कहाँ गए हरे; त्यो मेरो मनको माया।।

    (७१)
    “ए मालिन, प्रात: बेलादेखि यहाँ सुमन चान्दी थियौ।
    “तिमी त वन – चरी दलको मधुर गीत सुन्दी थियौ।।
    या मग्न बनी चिन्तामा मन – मनै गुनिरहन्थ्यौ।
    या तिमी पनि कुनै ठाउँमा बसी, शीर समाई रुँदी थियौ।।

    (७२)
    कता गए, कहाँ हिंड़े, त्यो उपवनका राजा।
    मन मारी किन, ए मेरो मालिन, मेरो मनको राजा।।
    छाड़ी गए मलाई एकाकी, किन यस तनको राजा।
    त्यागी गए किन, सारा वैभव यत्रो धनको राजा।।

    (७३)
    फुट्यो हृदयको बाँध अब त थाल्यो अश्रु – दल बग्न।
    कोमल प्वाँखका सबै पखेटाहरू चुँड़ाई – चुँड़ाई थाल्यो पाल्न।।
    हिक्क – हिक्क गर्दै; आँसु खसाली भन्न लागे एक्लै…।
    “कसका लागि यो जगतमा यी सब पापिनी पहिरिनु।।

    (७४)
    त्तिकैमा आइपुगे राजा, उसित सोधे “के भयो?”
    “फुटेको भाग्य लिई बसेकी छु, अर्को के हुन्थ्यो।।”
    “गएको थिएँ फेरि आइहाल्दथें, यसरी रुनुपन के थियो।”
    “नभनी यकुनै प्रणय काखबाट यसरी हराउनुपर्ने के थियो।।”
    Reference

    दतिवन Washerman’s Plant (Achyranthes aspera अपामार्ग): Benefits, Uses, and Medicinal Properties

    ज्योतिष्मती Jyotishmati (Black Oil Tree) – Intellect Tree (Celastrus paniculatus) Benefits, Uses, and Medicinal Properties

    लाली गुराँस  Lali Gurans (Rhododendron campanulatum) – Benefits, Uses, and Medicinal Properties of Rhododendron

    Kooth (Saussurea Lappa) – कूठ  Benefits, Uses, and Medicinal Properties of Costus Root

    काने झार Commeline Benghalensis (Kane Jhaar) – Medicinal Uses, Benefits, and Overview

    गिँदरी Premna Serratifolia L. (Gindari): Benefits, Medicinal Uses, and Importance

    पाञ्चान Ougeinia oojeinensis (Paanchan): तिनिश Medicinal Uses, Benefits, and Ecological Importance

    बोके टिमुर Zanthoxylum Armatum (Boke Timur) Benefits, Uses, and Medicinal Properties

    ठूलो नीम Thulo Neem: महारूख Medicinal Benefits, Uses, and Natural Remedies

    सिउँडी Siudi (Euphorbia Neriifolia) Uses, Benefits, Side Effects, and Medicinal Properties

    काठेकार, फर्कफल, काठआँवली, Averrhoe acida :

    Kaaulo, काउलो, कोह, नाकेम, नेपाली अर्जुन, Kaulo Arjuna, Machilus dutbiei

    Kaalo Punarnawaa, कालो पुनर्नवा, Black Patagon

    Seti Kareli, सेती करेली, तितेकरेली राम्री, तिताकरेल, Bitter Gourd

    Thulo Pahelo Kapaas, ठूलो पहेँलो कपास बिरुवा, Cotton Yellow, Gossypiun birsutam

    Kapas, कपास, सूत्रपुष्प, Cotton, Gossypiun herbaceum

    Thulo Karkalo, ठूलो कर्कलो, मानकन्द, माने Gaint Taro, Alocaria species

    Alocaria speciesThulo Karkaloठूलो कर्कलोमानकन्दमाने Gaint Taro

    Katahar, कटहर, Artocarpus beterophyllus

     Bans Bata Baneko Kaagaj, बाँसबाट बनेको कागज, Paper From Bamboo
    Nepali Speaking Practice through Books in Hindi and English

    Master Hindi Speaking Through Indian Schools: Practical Phrases with Nepali and English Translations

    Master Hindi Speaking with Indian Railways: Practical Phrases with Nepali and English Translations

    Learn Nepali with Mobile Phone Conversations including Hindi and English Translations

    Master Hindi Speaking: Practice Through Movie information with Nepali and English Translations


    Famous poem Of Upendra Subba उपेन्द्र सुब्बाका केही कबिताहरु

    Some Top poem of Pandit Udayananda Aryal पं. उदयानन्द अर्ज्यालका केही कबिताहरु

    Some Top Poem Of Ishwar Ballav, ईश्वरवल्लभका केही चर्चित कबिताहरु

    Some Best Poem of Indira Prasai इन्दिरा प्रसाईका केही कबिताहरु

    Some Best Poem Of Aahuti आहुतिका केही कबिताहरु

    Some Beautiful Poem Of Momila मोमिलाका केही उत्कृष्ट कबिताहरु

    Top Ten Poems Of R M Dangol आर. एम. डङ्गोल का केही कबिताहरु

    Some Beautiful Poem Of Ashesh Malla अशेष मल्लका केही कबिताहरु

    Some Best Poem Of Ambar Gurung अम्बर गुरुङका केही कबिताहरु

    Top Ten Poems Of Amar Giri अमर गिरीका १० कबिताहरु

    Some Best Poem Of Kedarman vyathit केदारमान व्यथितका केही कबिताहरु

     
    Chhapakkai Phula PHulyo Nepali Song By Singers Kiran Gajmer, Melina Rai

    Kunai Batoa Timi Yeklai -BY singers Itu Jojiju, Ram Bhakta Jojiju

    Maaya Raichha Ra By singer Kali Prasad Baskota, Sadeekshya Kattel

    Manoj Raj Songs Lyrics "Kaliyug Ma Nasha" "Aaja Bholi" "Yasto Euta Katha Raichha"

    Nepali Lyrics Of Unko Priti Pahile Ho Ki By Singer : Prabin Bedwal, Rachana Rimal

    Nira Singer : Kali Prasad Baskota

    Rabin Sharma Top songs lyrics and chords collection

    Raj Sigdel Top Seven Songs Lyrics " Yo Ta Jaali Sahar Ho" " Aankhama Kunai Sapana" " Chwassa Bijhne Timro Maya" "Chwassa Bijhne Timro Maya" " Bhulna Khojera Pani"

    Sanjeev Singh All Hits songs lyrics and chords collection

    Top three Song Lyrics Of Sukmit Gurung "Pal Pal Timrai" "O Mero Priyatam" "Chiso Batas Le"

    -Singer - Aananda Karki

    1974 AD Band All Songs Lyrics with Chords Including " Hidda Hiddai " and "Dherai Dherai Aauchha Manama"