Some Best poem Of krishna Bhushan Bsal कृष्णभूषण बलका केही प्रख्यात कबिताहरु

 

Some Best poem Of krishna Bhushan Bsal कृष्णभूषण बलका केही प्रख्यात कबिताहरु

Early Life and Background

Krishna Bhusan Bal, a name that echoes through the corridors of modern Nepali poetry, was born on Chaitra 1, 2004 B.S. (circa mid-April 1948 A.D.) in the village of Malteni in Rabi, then part of Ilam and now merged into Panchthar district. He was born into a Tamang family, as the son of Hem Bal Tamang and Sharda Ghising Tamang. Sadly, he lost his mother at the tender age of five. This early loss and the arrival of a stepmother shaped much of his early emotional and psychological world. Despite the challenges, Krishna Bhusan (then known as Tikaram Tamang) was raised lovingly at his maternal home and later grew into one of the most powerful poetic voices Nepal has ever known.

    Tikaram was not particularly outstanding in academics, but he showed a deep interest in literature and extracurricular activities. His teachers remember him as a curious and sensitive student. As he moved between schools, including a brief stint at Karfok Vidhyamandir under Nar Bahadur Lama and later in Ilam Bazaar under the guidance of Devi Nepal, his poetic soul was quietly taking shape.

    The Transformation into a Poet

    The young Tikaram slowly transformed into Krishna Bhusan Bal during his time in Ilam. Living away from the warmth of a traditional family setup, he found solace and strength in literature. He worked at the local District Panchayat office and immersed himself in public service and poetic expression. It was during this period that his pen began to speak not only for himself but for an entire generation grappling with identity, change, and hope.

    His first published poem, "Ma Yuwaak Hu" (I am a Youth), appeared in a local Ilam magazine called Saugat. This poem marked the beginning of a long and impactful literary journey.

    Educational and Professional Life

    After completing his basic education in Ilam and Rabi Bazaar, Krishna Bhusan moved to Kathmandu. He passed his School Leaving Certificate (SLC) examinations from there and initially aimed to join the police force. However, his mentors, including members of Devi Nepal's family, encouraged him to pursue a different path, emphasizing his intellect and potential for civil service.

    Following their advice, he sat for the Public Service Commission exams and eventually joined Nepal Rastra Bank. His career in the central bank of Nepal provided him the financial stability to continue his literary pursuits. He studied up to a Bachelor of Science degree while working full-time and steadily rose through the ranks to become an officer.

    Literary Contributions and Style

    Krishna Bhusan Bal is best known for his poem "Kathmandu Eklai Aba Kathmandu Bokna Sakdaina" (Kathmandu Alone Can No Longer Carry Kathmandu). This poem captured the emotional exhaustion, social fragmentation, and political turmoil of Kathmandu as a symbol of the nation. With vivid metaphors and bold imagery, it resonated deeply with readers across Nepal.

    Here are a few lines from this landmark poem:

    "Kathmandu eklai aba Kathmandu bokna sakdaina, Kathmandu eklai aba singai Nepalko arth lagaauna sakdaina."

    Translated:

    "Kathmandu alone can no longer carry Kathmandu, Kathmandu alone can no longer represent the whole of Nepal."

    His poetic style was rich with metaphors, emotional depth, and symbolic clarity. While many poets during his time were leaning into abstract experimentalism, Krishna Bhusan’s poetry returned to the people with accessible imagery and grounded emotions. He did not get caught up in racial, religious, or partisan biases. His voice was that of a thoughtful, quiet revolutionary—speaking truth without shouting, provoking thought without offense.

    Impact and Legacy

    In 2041 B.S., Krishna Bhusan published his first poetry collection titled "Bholi Basne Bihan" (Tomorrow’s Morning), which was a turning point in his career. The book established him as a major poet in Nepal’s literary landscape. The period after the 2036 B.S. Street Poetry Revolution saw a surge in poets using verse to engage with real-world issues, and Krishna Bhusan was at the forefront.

    Unlike many poets who write volumes, Krishna Bhusan believed in writing less but with more power. He quickly rose to prominence alongside literary giants like Gopal Prasad Rimal and Bairagi Kainla. Literary critic Krishna Chandra Singh Pradhan referred to him as a “manly poet,” referring to the strength and substance in his words rather than any gendered trait.

    His poetry has been quoted in parliament, echoed in protests, recited in classrooms, and read in solitude by thousands of Nepalis. He brought dignity to the struggles of ordinary people, painting their pain and resilience in poetic form.

    Struggles and Real-Life Experiences

    Krishna Bhusan’s life was not untouched by hardship. As a child, he experienced the trauma of maternal loss and emotional neglect. As a youth, he worked hard labor—carrying salt from Morang’s Madhumalla to Ilam, toiling in the fields, and enduring the socioeconomic pressure of rural life. These experiences found their way into his poetry, giving it unmatched authenticity.

    He never became a “celebrity poet” in the flashy sense. Instead, he was seen as a “whole poem” in himself—a man whose life, actions, and verses formed a coherent and noble narrative.

    Personality and Philosophy

    Those who knew Krishna Bhusan Bal describe him as serene, thoughtful, and principled. He was far from the noise of politics or the lure of fame. His personality mirrored his poetry—graceful yet intense. He believed poetry was a bridge between people and their suppressed truths.

    He avoided elitism in literature and always emphasized clarity, beauty, and connection. His lines were powerful but never preachy. His metaphors were poetic but never obscure. This simplicity made him relatable to both the common reader and the intellectual.

    Final Years and Death

    Krishna Bhusan Bal passed away on Asar 11, 2069 B.S. (June 25, 2012 A.D.). His death marked the end of an era, but his words continue to live on. Today, his works are studied in schools and universities, discussed in literary forums, and cited by poets and activists alike.

    His legacy isn’t just in the words he wrote, but in the emotional and cultural bridge he helped build between poetry and the people of Nepal.

    Conclusion

    Krishna Bhusan Bal wasn’t just a poet. He was a symbol of what Nepali poetry could be—honest, fearless, emotionally intelligent, and deeply human. He reminded readers that poetry doesn’t have to be complicated to be powerful. His verses carried the heartbeat of a nation, and his life story reflected the journey of thousands who grew up in post-Rana, pre-modern Nepal.

    He once wrote, "A single stone cannot build a house, nor can a single pond become a lake." This metaphor captured his belief in unity, diversity, and collective effort. Krishna Bhusan Bal’s poetry continues to be a call to dream, to struggle, and to express. He gave the Nepali literary world a gift that time will not easily forget.

     



    भारी बिसाउनुपर्दा

     टुङ्गा को लक्ष्य साधेर हिँडेको हुँ फेदीदेखि टाकुरासम्म
    निश्चिन्त कैयन् उकालीहरू नाघ्दै लम्केको हुँ आफ्नो ठेगानसम्म
    पारिजसो लक्ष्य बाँकी नै रह्यो
    पारिजसो पुग्नै नपाई यता घाम ओर्लिसक्यो ।

    जसरी उकालो लागेको थिएँ म, आफूले खाम्न सक्ने एउटा भारी उचालेर
    जसरी आज बिहानै हिँडेको थिएँ म, भारीमा एउटा बिहान उघारेर
    क्रमशः रातको कालो मजोत्रोले ढाकिसक्यो अहिले त मेरो यात्रालाई
    निश्चित आज भारी नबिसाए अर्को उपाय नै भएन
    निश्चित आज भारी नबिसाए अर्को विकल्प नै भएन ।

    डाँडालाई तल झार्नु पनि डाँडामाथि उक्लनै पर्दो रहेछ
    रातलाई चिप्लाएर अर्को बिहान पर्खन पनि यसरी बास बस्नै पर्दो रहेछ
    यसरी आफन्तहरू छामेर आज यतै कतै कुखुराको बास बसेको छु
    यसरी बिहान पर्खेर आज भारीलाई सिरानीमा राखेर पर्खेको छु ।
    रातकै कुरा त हो, कुदिरहेछ रात फक्रिरहेका फूलहरूमा तुसारो झारेर
    बैँसकै कुरा त हो, दौडिरहेछ रात प्रत्येक आँगनहरूमा स्यालहरू कुर्लाएर
    तर दुईचार ताराहरू भुइँमा रोपिएर अब रात आफैँमा झरिरहेछ
    प्रत्येक शून्यताबाट नयाँनयाँ प्रहरहरू जन्माउँदै अब रात स्वयंलाई घचेटिरहेछ

    म फट्फटाएर भोलि बास्ने बिहानसँग निश्चिन्त छु
    भोलि बिहानै टुङ्गोमा पुग्न सक्ने विश्वासमा आज बासमा छु
    क्रमशः डाँडाहरूका टुप्पाहरू हुँदै हिमालमा फक्रने घामसँगै भारी बोकेर भोलि पुगौँला
    यद्यपि हिजै पुग्नु थियो आजै पुग्नु थियो सकिएन भोलि पुगौँला ।

    केही औषधीहरू छन् भारीमा, बिरामीहरूलाई बाँडौँला
    केही कितापहरू छन् भारीमा, विद्यार्थीहरूलाई बाँडौँला
    केही फालीहरू छन् भारीमा, किसानहरूलाई बाँडौँला
    फेरि यसरी पर्ने रातहरूको विरुद्ध लालटिन बोकेको छु भारीमा, सबैलाई उज्यालो

    वाल्यकाल 

    सम्झनाका रेशमी पर्दाहरु हल्लिरहेछन् अहिले मेरो आँखाको झ्यालमा
    पर्दाको प्रत्येक सप्कामा एउटा इन्द्रेणी देखापर्दै हराउँछ
    आँखाको प्रत्येक झप्कोमा एउटा गुलाफ फक्रँदै ओइलाउँछ
    कति कमला अतीतहरु जहाँका इच्छाहरु पहाडभन्दा अग्ला थिए
    कति सुकुमार बितेका दिनहरु जहाँबाट मैले यत्रो यात्रा थालेको थिएँ
    अँगालोबाट फुत्काउन मनै नलाग्ने प्रेयसीजस्तै ती नफर्किने दिनहरु
    प्रत्येक बिहानीले हिमाललाई चुम्बन गरेजस्तै सम्फना मात्र बाँकी छाड्ने
    ती
    उत्सवहरु
    परेलीको बारले छेक्नै नसकेर पल्टेका थोपाजस्तै ती विगतहरु
    सुन्दर सपनाको फूलबारीजस्तै विपनामा फेरि सादृश्य हुँदैनन्
    सत्य भएर पनि बालुवाको घरजस्तै लाग्ने विपनामा कुनै घर हुँदैन
    वर्तमानमा मात्र थाहा लाग्दोरहेछ आफूबाट चिप्लिएका समयहरु
    हत्केलाबाट फुत्केपछि समय पनि साँढे हुँदोरहेछ
    छाडेर केवल सम्झनाहरु

    मनको घाउ

    कुन बतासले उडायो यसरी, पत्करझैँ पानीमा तैरिएको छु
    कुन हतारको बाढीले बगायो यसरी, आफन्तहरू हेर्दै बगेको छु।
    सानो लहरले पनि बगाउन सक्छ मलाई, छाल नैकिन चाहियो र
    जसले पनि घाँटीमा बल्छी अल्झाउन सक्छ मलाई, जाल नै किन चाहियो र,
    तैपनि षड्यन्त्रका काला हातहरू घाँटी निमोठ्न तम्सेका छन्
    तैपनि तिनलाई पहाड बनाएर सुरुङ खन्न केही आँखाहरू उठेका छन्।
    कुन बगैँचामा खडेरी खाएर टाक्सिएका होलान् ती मेरा कलिला फूलहरू
    कुन गोरेटोमा बाटो बिराएर हिँडेका होलान् ती मेरा अबोध आँखाहरू
    खै, कति दिन परदेशी भएर बाँच्नुपर्ने हो यसरी
    डाँडाबाट लडेको ढुङ्गा नै भए पनि कतै एउटा अडिने ठाउँ हुन्थ्यो होला
    मन त हो मान्छेको कमलो छ यसै पनि कहाँ लगेर बिसाउने होला ।

    बाटोखनी जाने सहिदहरू 

     बादलहरू च्यातेर घाम निकाले हाम्रा सहिदहरूले
    तर त्यो घाम उनीहरूका सपनामा कहिल्यै लाग्न सकेन
    तुवाँलाहरू फटाएर सिङ्गै आकाश दिए हाम्रा सहिदहरूले
    तर त्यो आकाश उनीहरूको भविष्यले कहिल्यै भेट्न सकेन ।
    तिर्खाले व्याप्त धुकधुकीमा मुहानै खन्याइदिए हाम्रा सहिदहरूले
    तर चैतको खडेरीले मुहानै सुकाइदियो,
    यहाँ कसैले तिर्खा मेट्न सकेनन्,
    बुच्चे चरीहरूमा प्वाँख भिराए हाम्रा सहिदहरूले
    तर भोका चरीहरू भोकले कहिल्यै उड्न सकेनन्।
    वर्षौं अन्धा रहेका अन्धाहरूलाई आँखा दिए हाम्रा सहिदहरूले
    तर अन्धाले आँखा पाउँदा आफैलाई चिन्न सकेनन्
    जाडाले कठ्याङ्ग्रिएकाहरूलाई,
    भावनाको दोलाईं र कम्बल बाँडेका हुन् हाम्रा सहिदहरूले
    तर ओढ्नेले कहिल्यै ओढिदिएनन्
    अब त यस्ता दाताहरू यी आँगनहरूमा कहिले आउलान् र
    जबकि यहाँ त सहिद बन्नु पनि अभिशाप छ
    किनभने यो देश नै यस्तो हो जहाँ सतीको श्राप छ ।

    काठमाण्डू एक्लैले अब काठमाण्डू बोक्न सक्दैन 

    काठमाण्डू एक्लैले अब काठमाण्डू बोक्न सक्दैन
    काठमाण्डू एक्लैले अब सिङ्गै नेपालको अर्थ लगाउन सक्दैन ।

    नाप्नुपर्छ पैतलाहरूले अब भञ्ज्याङहरू
    टेक्नुपर्छ, आँखाहरूले अब सारा पहाडहरू
    उड्नुपर्छ निश्चित लक्ष्यहरूमा अब यो छिमलका चराहरू
    ज्वालामुखीझैँ फुट्नुपर्छ अब यो पिँढीका स्वरहरू
    छाम्दै हातहरूले काँडाहरू अब टेक्न सक्नुपर्छ
    काठमाण्डू त अब डाँडाहरूमा बिछिन सक्नुपर्छ ।

    एउटै ढुङ्गाले कुनै घर बनिन सक्दैन, ढुङ्गाको तहतह हुनुपर्छ
    एउटै पोखरीको कुनै ताल हुँदैन, थुप्रै दहदह जम्नुपर्छ
    हुटिट्याउँले सगर थाम्न खोजेर थामिन सक्दैन सगर
    वर्षे भेलको सानो चपेटले, मेट्न खोजेर मेटिन्न बगर
    पहाड, मधेश, थुम्काथुम्की र उकालीओरालीको देश
    कसेको पेवा होइन, कसैले ठेक्का लिएर पनि हुने छैन
    मुहान जो बग्नुपर्छ, जम्नुको यसको कुनै अर्थ हुँदैन
    काठमाण्डू एक्लैले अब काठमाण्डू बोक्न सक्दैन
    काठमाण्डू एक्लैले अब सिङ्गै नेपालको अर्थ लगाउन सक्दैन ।

    खोरमा थुनिएर पनि बिहानीको सङ्केत दिन्छ कुखुराको भाले
    निरर्थक प्रयासमा युग हाँस्छ,
    बलिसकेको दिनलाई हुस्सुले ढाक्न खोजे
    टुँडिखेलका प्रत्येक सुरहरूमा घोडा छाडेर त्यत्तिकै डटेकै छ इतिहास
    टाप बजारेर कुदिरहेको घोडालाई
    त्यत्तिकै चाबुक लगाइरहेछ एउटा उपहास
    अनिष्ठ भन्छन् सपना देख्नेहरू पनि
    यस्तो कालो घोडा र कालो मान्छे
    तर काठमाण्डू छातीमाथि बोकिरहेकैछ
    यस्ता कतिकति इतिहासका मान्छे
    किन थाहा भएन तिमीलाई एउटा रौंलाई मात्र भनिन्न केश
    किन थाहा भएन तिमीलाई एउटै इतिहासको मात्र हुँदैन देश
    काठमाण्डू वास्तवमा भित्रभित्रै छटपटिएको छ
    काठमाण्डू वास्तवमा भित्रभित्रै गुम्सिएको छ
    मञ्जुश्रीको अर्को तरवारको विकास खोजिरहेकोछ ऊ
    युगका गह्रौँ पाइलाहरू अब धेरै बोक्न सक्दैन
    त्यसैले बग्ने निकास खोजिरहेकोछ ऊ ।

    काठमाण्डू एक्लैले अब काठमाण्डू बोक्न सक्दैन
    काठमाण्डू एक्लैले अब सिङ्गै नेपालको अर्थ लगाउन सक्दैन ।

    इतिहासका कुरा

    सिर्जनाको एउटा जून हामीबीच पाइला राखेर भर्खरै हिँड्यो
    उत्साहको एउटा वातावरण भर्खरै घाटमा लगेर सेलाइयो
    फगत एउटा न्याउरो सहर मुर्दाहरूको घुइँचो बोकेर विक्षिप्त छ
    फगत रित्ता पाइलाहरूको फोस्रो पदचापमा सडकहरू मौन छन्
    इतिहास त्यहीँ रह्रयो
    हामी त्यहीँ रह्रयौँ
    खोलाहरू ब्युँझिएका छन् वा निदाएका छन् थाहा पाउन हामीले अगुल्टो चोर्यौँ
    पहाड–बेँसी सुतेका छन् वा ब्युँझिएका छन्
    थाहा पाउन हामीले सहरहरू चहार्यौँ
    जब राम्ररी थाहा पायौँ, हामी बगिसकेका थियौँ
    जब राम्ररी थाहा पायौँ, हामी पहिरोमा परिसकेका थियौँ
    इतिहास त्यहीँ रह्रयो
    हामी धेरैपछि सर्यौँ।

    सुगौली सन्धिको डाम बोकेका हामी
    भीमसेनको लासले घाट नपाएको देख्ने हामी
    सतीले सरापेका हामी
    एउटा चिसो आकाश ओढेर बालेको दियो कहिलेसम्म बल्न सक्छ
    अरुणको गडतीरमा परेका रूखहरू के ठेगान कहिले लस्कन्छन्
    भर्खर–भर्खर बिहानीको डाक लिएर बासेको भाले स्यालले भुत्ल्याइसक्यो
    भर्खर–भर्खर मिर्मिर लिएर डाँडामा देखिएको घाम, जसलाई घामले छोपिसक्यो
    भूगोलले त यसै पनि ठगेकै छ
    इतिहासलाई स्वयम् हामीले ठग्यौँ।

    आमा तिमीलाई साष्टाङ्ग दण्डवत 

    आमाको नीलो गर्भबाट-
    यो माटोमा झरेको हुँ पहिलोपटक
    आमाको गर्भ छाड्दाको पीडाले-
    रोएको हुँ यही माटोमा पहिलोपटक
    सायद ताते छाडेर तङ्िग्रएर-
    लड्दै हिँडे यही माटोमा पहिलोपटक
    निस्फिक्री तन्नेरी भएर पनि-
    हिँडेको हुँ यही माटोमा पहिलोपटक
    यही माटोमा उमि्रएको जलामृत पिएँ निसन्देश पहिलोपटक
    यही माटोको सुगन्धित हावाले स्पर्श गरेको हो मलाई पहिलोपटक
    यही माटो माथिको आकाशमा-
    चन्द्र सूर्य देखेको हुँ पहिलोपटक
    यही माटोको जंगल र झाडीहरूमा-
    चरा-चुरुङ्गीको गीतको शृङ्खलाहरू सुनेको हुँ पहिलोपटक
    लडें, रोएँ, हाँसें, कराएँ जे जे गरें यही माटोमा पहिलोपटक
    नेपाल भनेर पुकारिने यही माटो रहेछ-
    र नै नेपाली भनेर चिनिएँ पहिलोपटक
    आमाभन्दा पनि ठूली धरा तिमी
    प्रत्येक साकार सपना र सिर्जनाहरू समर्पण गर्छु हजारौंपटक
    प्रत्येक खुसी र उमङ्गगहरू यही माटोमा रोपिउन् हजारौंपटक
    आमा तिम्रो पाउ नै मेरो शिर सम्झेको छु लाखौंपटक
    आमा, तिमीलाई करजोरी साष्टाङ्ग दण्डवत ।।

    छोरी हराएको सूचना

    नक्षत्रमा साँढे डुक्रिएको कथा सुनेर तर्सिएकी मेरी छोरी
    नेपाली धरती हल्लिने गरी आकाश पड्क्यो उसैको आँखामा अशान्ति
    चञ्चल नानी स्वभाव
    निवुवाको फूलमा भरिएका शितको गुलियो चाख्दै खेल्दै थिई
    फेरि एकै छिनमा पहेंलपुर तोरी बारीभित्र उफ्रिदै खेल्दै थिई
    अचानक मेरो आँखाको निन्द्रा बोकेर हराई।

    मौरीको घारबाट निकालेको आलो मह जस्तै बोलीले सज्जिएकी
    उषाको पछ्यौरीले छोप्दाछोप्दै पनि प्रष्टै देखिने नानी आँखा बोकेकी
    मेरो प्राणको सञ्जीवनी बोकेर कोशी गण्डकीको निनादमा मलाई ब्युँझाउने
    कवितामा आफू खेलेर मलाई सधैँ सधैँ कुत्कुती लगाई रहने
    हिमाली आस्थाको रंगीन जामा लाएकी
    वर्ष सातकी मेरी सानी छोरी
    अचानक मेरो गीतको भाकासँगै हराएकी छे
    भेट्नु भएमा,
    पँधेरीमा गाग्री बोकेर गुन्यु चोलीमा बिहानै पानी भर्न आउने
    कुनै पनि दिदी/बहिनी
    अथवा त्यस्तै हुलिया भएकी आमालाई खबर गरिदिनु होला
    धेरै त भन्दिन,
    यो छोरी भेटिए सिंगै नेपाल भेटिएको सम्झनु होला।

    चैतको हावा

    यता मधेशतिर चैत लाग्यो
    रुखहरू नांगो पारेर हावा मत्ता हात्तीझैँ मात्तिएको छ
    केवल फूलहरूको सुगन्ध मात्रै समेट्ने कहाँ हो र हावाले
    युगौँयुगको धूलोहरू पनि बढारिरहेछ
    युगौँ बाँचेको रुखहरू पनि सहजै ढालिरहेछ।

    कति इतिहास यस्तै हावाले बनाएछ जो हामी पढ्छौँ
    कति इतिहास यस्तै हावाले बनाउँछ जो हामी लेख्छौँ
    आत्मविश्वासको एउटा घरको निर्माण गरेको छु मैले पनि
    यद्यपि कमजोर घरहरू मात्र नउडाओस् यस हावाले
    यद्यपि कमजोर आवाजहरू मात्र नउखेलोस् यस हावाले।

    समुद्रको पानी आकाशमा उडाइदिन सक्छ यस्तै हावाले
    आकाशबाट बर्सेको पानी पनि हटाइदिन सक्छ यस्तै हावाले
    कसरी अब यसो नभनूँ कि यो देशमा लागेको बादल पनि हटाउन सक्छ यो हावाले
    कसरी अब यसो नभनूँ कि यो देशको अमिल्दो इतिहासको पन्ना पनि च्यातिदिन सक्छ यस्तै हावाले।

    बाँसका चोङ्गेहरू बिगुल फुकेझैँ गरी एउटा क्रान्ति फुकिरहेछ आज हावाले
    रुखका बुढा पातहरू आकाशभरि भुमरीमा धकेलिरहेछ आज हावाले
    यस्तो लाग्छ ठेकेदारहरूले नाफा खाएर बनाएको घर अब धेरै दिन टिक्दैन
    यस्तो लाग्छ नांगो डँडाल्नोमा न्यानो हुने घामलाई पनि अब बादलले छेक्दैन।

    ‘ऊँ मानि पद्मे हुं रे हुं’ लेखिएको मेरो अघिको ध्वजा बेस्सरी फर्फराइरहेछ आज हावामा
    मेरै घरअघिको पीपलको रुख पनि स्वतन्त्र कराइरहेछ आज हावामा
    लाग्छ यसरी हावा सत्य र शान्तिको बाटो गुज्रिरहेछ
    लाग्छ यसरी हावा एउटा वसन्त भित्र्याउने सुरमा बिल्कुल आतुर छ।

    यो हावा ! निश्चित लक्ष्यमा पुग्नुअघि कुनै अवरोध आइपरे
    यो हावा ! निश्चित दिशामा पुग्नुअघि कुनै पहाडमा ठोक्किए
    के ठेगान ? फर्केर आउँदा ‘ऊँ मानि पद्मे हुं रे हुं’को ध्वजा पनि च्यातेर नलैजाओस्
    के ठेगान ! सारालाई शीतल दिने पीपलको रुख पनि ढालेर नहिँडोस्।

    यता मधेशतिर चैत लागिसक्यो
    हावा मत्ता हात्तीझैँ बेस्सरी मात्तिएको छ
    डाडु पनिउँ हातमा लिने भान्से हो ! आगोदेखि होसियार
    सारा परिवारको टुप्पी समाएर बाबु बन्न खोज्ने हो !
    आगोदेखि होसियार !
    हावादेखि होसियार !

    नवीन दाइ, जसलाई म भेटिरहन्छु

     सम्झनाको क्षितिजबाट एउटा नौलो सूर्य सधैँ उदाउँछ
    एक्लै एक्लै बादलका झुत्रे पर्दाहरू च्यातेर मभित्रको मनतिर कतै छरिन्छ
    म यिनै प्रेरणाहरू बोकेर अक्षरका सुन्दर थुँगाहरू सँगालेर मालाहरू गाँसिरहन्छु
    म सधैँ यस्तै उज्यालोमा, त्यो नौलो सूर्यलाई अझै भेटिरहन्छु।
    सधैँ भेटिरहन्छु।

    अनिष्ट सपनाजस्तै सुने माईथानका बथान बथान परेवाहरू आकाशतिर उडेनन् अरे
    चोक बजारमा चारो टिप्न ती बथान बथान परेवाहरू बस्दैबस्दैनन् अरे
    के त भित्ताको नियमित सधैँ च्यातिनुपर्ने क्यालेन्डरको पन्न अब नच्यातिने अरे ?
    फेरि सुने पाङ्दुरे गफजस्तै जाज्वल्य सूर्यझैँ विचरा नवीन अब रहेनन् अरे।

    कहाँ मृत्युशय्या अँगालेर भीष्मपितामहले पनि नरम नरम ओछ्यानहरूमा
    कहाँ फुल्छन् र फूलहरू पनि बिनाकाँडा नै सादा सादा रुखहरूमा
    कठोर सत्य मृत्यु अँगाल्यौ परि योद्धाले झैँ तिमीले पनि साहित्यका तिखा धारिला काँढाहरूमा
    लाखौं रोएर जहाँ बाँधिरहेछन् तिमी एक्लै कहिले हाँस्न चाहेनौँ त्यही त हो तिम्रो महानता
    अझै सम्झनाको क्षितिजबाट एउटा नौलो सूर्य सधैँ डराउँछ
    अझै एक्लै बादलका कुनै पर्दाहरू च्यातेर मभित्रको मनतिर कतै मरिन्छ
    म यिनै प्रेरणाहरू बोकेर अक्षरका थुँगाहरू सँगालेर मालाहरू गाँसिरहन्छु
    म सधैँ यस्तै उज्यालोमा त्यो नौलो सूर्यलाई सधैँ भेटिरहन्छु
    अझै भेटिरहन्छु।
    Reference

    दतिवन Washerman’s Plant (Achyranthes aspera अपामार्ग): Benefits, Uses, and Medicinal Properties

    ज्योतिष्मती Jyotishmati (Black Oil Tree) – Intellect Tree (Celastrus paniculatus) Benefits, Uses, and Medicinal Properties

    लाली गुराँस  Lali Gurans (Rhododendron campanulatum) – Benefits, Uses, and Medicinal Properties of Rhododendron

    Kooth (Saussurea Lappa) – कूठ  Benefits, Uses, and Medicinal Properties of Costus Root

    काने झार Commeline Benghalensis (Kane Jhaar) – Medicinal Uses, Benefits, and Overview

    गिँदरी Premna Serratifolia L. (Gindari): Benefits, Medicinal Uses, and Importance

    पाञ्चान Ougeinia oojeinensis (Paanchan): तिनिश Medicinal Uses, Benefits, and Ecological Importance

    बोके टिमुर Zanthoxylum Armatum (Boke Timur) Benefits, Uses, and Medicinal Properties

    ठूलो नीम Thulo Neem: महारूख Medicinal Benefits, Uses, and Natural Remedies

    सिउँडी Siudi (Euphorbia Neriifolia) Uses, Benefits, Side Effects, and Medicinal Properties

    काठेकार, फर्कफल, काठआँवली, Averrhoe acida :

    Kaaulo, काउलो, कोह, नाकेम, नेपाली अर्जुन, Kaulo Arjuna, Machilus dutbiei

    Kaalo Punarnawaa, कालो पुनर्नवा, Black Patagon

    Seti Kareli, सेती करेली, तितेकरेली राम्री, तिताकरेल, Bitter Gourd

    Thulo Pahelo Kapaas, ठूलो पहेँलो कपास बिरुवा, Cotton Yellow, Gossypiun birsutam

    Kapas, कपास, सूत्रपुष्प, Cotton, Gossypiun herbaceum

    Thulo Karkalo, ठूलो कर्कलो, मानकन्द, माने Gaint Taro, Alocaria species

    Alocaria speciesThulo Karkaloठूलो कर्कलोमानकन्दमाने Gaint Taro

    Katahar, कटहर, Artocarpus beterophyllus

     Bans Bata Baneko Kaagaj, बाँसबाट बनेको कागज, Paper From Bamboo
    Nepali Speaking Practice through Books in Hindi and English

    Master Hindi Speaking Through Indian Schools: Practical Phrases with Nepali and English Translations

    Master Hindi Speaking with Indian Railways: Practical Phrases with Nepali and English Translations

    Learn Nepali with Mobile Phone Conversations including Hindi and English Translations

    Master Hindi Speaking: Practice Through Movie information with Nepali and English Translations


    Famous poem Of Upendra Subba उपेन्द्र सुब्बाका केही कबिताहरु

    Some Top poem of Pandit Udayananda Aryal पं. उदयानन्द अर्ज्यालका केही कबिताहरु

    Some Top Poem Of Ishwar Ballav, ईश्वरवल्लभका केही चर्चित कबिताहरु

    Some Best Poem of Indira Prasai इन्दिरा प्रसाईका केही कबिताहरु

    Some Best Poem Of Aahuti आहुतिका केही कबिताहरु

    Some Beautiful Poem Of Momila मोमिलाका केही उत्कृष्ट कबिताहरु

    Top Ten Poems Of R M Dangol आर. एम. डङ्गोल का केही कबिताहरु

    Some Beautiful Poem Of Ashesh Malla अशेष मल्लका केही कबिताहरु

    Some Best Poem Of Ambar Gurung अम्बर गुरुङका केही कबिताहरु

    Top Ten Poems Of Amar Giri अमर गिरीका १० कबिताहरु

    Some Best Poem Of Kedarman vyathit केदारमान व्यथितका केही कबिताहरु

     
    Chhapakkai Phula PHulyo Nepali Song By Singers Kiran Gajmer, Melina Rai

    Kunai Batoa Timi Yeklai -BY singers Itu Jojiju, Ram Bhakta Jojiju

    Maaya Raichha Ra By singer Kali Prasad Baskota, Sadeekshya Kattel

    Manoj Raj Songs Lyrics "Kaliyug Ma Nasha" "Aaja Bholi" "Yasto Euta Katha Raichha"

    Nepali Lyrics Of Unko Priti Pahile Ho Ki By Singer : Prabin Bedwal, Rachana Rimal

    Nira Singer : Kali Prasad Baskota

    Rabin Sharma Top songs lyrics and chords collection

    Raj Sigdel Top Seven Songs Lyrics " Yo Ta Jaali Sahar Ho" " Aankhama Kunai Sapana" " Chwassa Bijhne Timro Maya" "Chwassa Bijhne Timro Maya" " Bhulna Khojera Pani"

    Sanjeev Singh All Hits songs lyrics and chords collection

    Top three Song Lyrics Of Sukmit Gurung "Pal Pal Timrai" "O Mero Priyatam" "Chiso Batas Le"

    -Singer - Aananda Karki

    1974 AD Band All Songs Lyrics with Chords Including " Hidda Hiddai " and "Dherai Dherai Aauchha Manama"